Ten muž přišel na večeři, kde jsme seděly tři ženy, s náručí plnou kytic růží. Jedné dal červenou, druhé bílou a mně růžový pugét. A se mnou se něco stalo: mluvila jsem tišeji, tvářila se nenápadně (ve výsledku nápadně) a byla pyšná. Proč už jsem tehdy nepřišla na to, že růžová má zázračnou moc: udělat z ženy ženu, z mámy maminku, z vyplašené single holky veselou slečnu. Už to vím. Vím… jsem růžová. A mám narozeniny.
A na své narozeniny jsem si poprvé za čtyřicet dva let oblékla už brzy ráno svou novou růžovou zástěru. Mojí, podle mých představ, krásnou, jen tak přes hlavu přetáhnutou.
Celá jsem se do ní schovala a ten zázrak přišel jako tehdy s tím pugétem: chtělo se mi smát, nebo aspoň usmívat, hladit, zpívat a vařit, péct, zdobit, dívat se, jak ostatním chutná. A oni mě chválili… to není každý den.
To ta růžová barva, kterou jsem nějak vysunula ze skříně a teď jsem si ji tam vrátila na zástěře. Poslaly mi ji hvězdy, jaro nebo radost z toho, že jsem se narodila jako žena… Ještě jsem z toho celá udivená a sklouzávám k patosu nebo třeba k nevysvětlitelným dějům, ale stalo se.
Růžovou vůbec nerozhodilo, když jsem začala vybalovat tuny čokolády na můj narozeninový dort, který nemůže být jiný, než hustě čokoládový. Svoji novou růžovou zástěrku jsem ani náhodou nesvlékla, když jsem nesla dort, jako to dělám doma s jinými zástěrami, když jdu po vaření ke stolu.
Moje stará babička si zástěry převlékala: na vaření měla všelijaké obyčejné a na servírování si uvázala zástěrku bílou, vyšívanou – tedy tak jednou do roka. Mám tu její sváteční schovanou ve staré skříni na chalupě a k ní celou sbírku zástěr. Pár jich je i pánských, ale u nás v rodině žádný muž zástěru nikdy neoblékl. Maximálně si zastrčí za pas utěrku. A já jsem ráda.
Muž v zástěře je profesionální kuchař a o jeho mužství se skrze zástěru nic nedozvím. Muž v růžové zástěře není muž. To fakt není. Růžová zástěra je ženská. Totálně, něžně, mile. jedinečně ženská. Po svých narozeninách jsem si v ní lehla do postele. Aby se mnou ten zázrak zůstal i přes moji narozeninovou noc.
Jen pomyšlení na čokoládu, natož čokoládový dort mě přivádí k extázi. A pak ho peču, zdobím a připadám si jako Michelangelo, když maloval už-už dotyk rukou v Sixtinské kapli. A pak se do dortu zakousnu… je neuvěřitelný!
