Tyhle jsou pro mě sváteční. Počkám si na chvíli, kdy jimi můžu někoho překvapit, okouzlit, udělat prostě radost. A ono to funguje. Zkuste!.
Až se mě zeptáte O čem sní muži, odpovím vám tímhle receptem. Jsou v něm vmíchané všechny ingredience, které umějí uspokojit touhu a vytvořit ze snů realitu. Není to nejvíc?
Je mi tak dobře! Úplně nejvíc… „Viním“ za to krásné léto. Taky sebe, že jsem přestala pracovat jako šílená. Taky Davídka, který si mě užívá, když spolu lítáme po hřišti, hrajeme fotbal a já ho nechám, ať si kamkoliv obleče spidermanský obleček nebo cokoliv se mu líbí. A „viním“ za tu radost taky naše večeře o sedmé. Nebylo to tak vždycky.
Nemůže to být dávno, když můj muž nad míchanými vajíčky k večeři řekl: „Hele, všichni mi tě závidějí, že prej se mám, když mám tu Ditu P.“ Neodpověděla jsem na tu ironii ani větu. Tedy jen jednu: „Zítra v sedm u stolu.“
Náš svět se „zítra“ zastavil. A zastavuje se každý večer v sedm.
Za minutu sedm sundám zástěru, na stole je prostřeno, vždycky hezky, na mém-našem Vyšívaném porcelánu. V té chvíli slyším Marka skopávat boty z nohou v hale: “Co to tu voní“ a pozoruju Davídka, jak se šikovně šplhá na svoji židličku. Vykládám vám tyhle obyčejné věci, které máte zavedené nejspíš u vás doma taky. My jsme je měli jen někdy. Donedávna jedl Davídek kašičky, já “něco z ledničky” a Marek, co zbylo z neděle nebo nějakou rychlovku. Každý jindy a sám u stolu. Jeden rýpanec nad smaženými vajíčky mě probudil. Mám přece tenhle krásný rituál pod kůží odjakživa!
Nevím, jestli „od jak živa“, to si nepamatuju, ale už od tří let vím, že za pět minut půl páté jsme s mámou a pak i s Marikou stály na zastávce autobusu 190 a přesně v půl na ní vystoupil táta. Přijel z práce. Na ramenu mu visela taková hnědá taška… šli jsme na kola, opékat buřty, sjíždět na pekáči z umělých kopců, co na Jižním Městě rostly z vyhloubených základů paneláků. A pak jsme šli domů.
Asi to nebylo v sedm, jako teď u nás, protože na Večerníček už jsme se dívaly s Marikou v pyžamkách. Máma musela mít večeři už připravenou předem, i když to nebyly žádné složitosti: francouzské brambory, lívanečky, bramboračka a tak. Pro mě ty společné večeře tehdy nebyly kdovíco. Seděla jsem vedle táty a řeči při jídle mě moc nebavily. Chtělo se nám s Marikou spíš řehtat, pošťuchovat se pod stolem a vůbec… Až když jsem vyrostla a vzpomínám na tu dobu, vím, jaký měly ty naše rituální večeře smysl: dávaly nám všem čtyřem jistotu, jsme spolu u stolu teď a zítra zase. Jsme doma. Je jedno, co se děje venku, protože máme večeři na talířích s pomněnkami, na červeném prostírání, je tu teplo a legrace.
Tak je to i u nás doma na Letné nebo na chalupě. Až teď.
Sedíme spolu, Davídek si bude jako já celý život pamatovat, že jedl z talíře „s hodně kytičkama modrýma“, že seděl v čele stolu a z jedné strany měl mámu a z druhé tátu. A já si užívám té naší nové kotvy uprostřed světa až tak, že náš stůl tajně odtáhnu na kárce do polí, uvařím a prostřu mezi obilím. To jsem fakt udělala a pak - těsně před sedmou - jsem zavolala klukům: Poběžte, čekám na vás u křížku.
Je mi tak dobře! Úplně nejvíc…
Jen pomyšlení na čokoládu, natož čokoládový dort mě přivádí k extázi. A pak ho peču, zdobím a připadám si jako Michelangelo, když maloval už-už dotyk rukou v Sixtinské kapli. A pak se do dortu zakousnu… je neuvěřitelný!
