Jsem Dita P. Jako Pecháčková. Rodina mi říká Ditu, manžel Dituno, kamarádi Ditko. Náš David mi překvapivě říká mami.
Vařím prostě každý den. Strašně ráda, vždycky s chutí, klidně sama pro sebe. Zahalím se do takové zvláštní bubliny, ze které se nenechám vyrušovat a myslím – no na sebe taky, ale hlavně na ostatní, kteří si pak se mnou sednou ke stolu. Vždycky to tak nebylo.
Vyprávějí mi, že jsem se narodila bez chuti k jídlu. Nic takového si nepamatuju, zato si vzpomínám, že jsem fakt zbožňovala dlouze snídat čerstvé rohlíky s máslem
a šunkou, k tomu kakao, do kterého jsem si tajně přidávala kostičky čokolády, taky mi strašně chutnaly roštěnky s rýží, jahodové knedlíky s tvarohem, moučkovým cukrem, máslem a pribináčkem a krupičná kaše. S kakaem, skořicí nebo nastrouhanou čokoládou.
V osmi letech jsem poprvé uvařila. Obalovaný měkký salám a brambory. Vůbec nevím, jak mě to napadlo. A pochopitelně pudink. Jen v kuchyni mě ovšem nenechali.
Vystudovala jsem gymnázium, maturovala v americké Jižní Karolíně, čtyři roky jsem si na pražské právnické fakultě myslela, že jednou budu soudkyně, než mě zlákala produkce amerických filmů. Ale brzy potom mě dostihla naše rodinná profese: žurnalistika.
Krátce jsem psala pro iDnes a pak jsem si jednoho dne koupila první číslo časopisu Apetit.
A hned jsem věděla, to to je ONO. Bez jakýchkoliv předchozích znalostí jsem vstoupila do novinářského světa o jídle, do měsíčníku Apetit, jako food directorka. Za půl roku jsem časopis řídila. Vydrželo mi to pět let, během kterých Apetit několikrát ocenili jako Časopis roku. Pak přišly další časopisy o jídle: Albert v kuchyni, S Penny u stolu. Nemůžu bez toho být.
Chtěla jsem ale i něco svého. V roce 2011 jsem si sama vydala vlastní Kuchařku, nazvala jsem ji Deník Dity P., za čtyři roky další a obě mé Kuchařky adaptoval režisér David Ondříček do dvou šestnáctidílných sérií pro Českou televizi. I v nich jsem vařila. Co jiného!
Vdala jsem se za Marka a narodil se nám syn Davídek. A taky synovci Onďa, Jiřík, Štěpík, Hubert, Arné a neteř Karla. Pro ně a pro úplně všechny děti jsem vydala kuchařku, na které jsem pracovala tři roky, Dita P. Dětem.
Spolu s mojí první kuchařkou se zrodilo i moje nádobí. Říkám mu vyšívané, protože tak nějak vzniklo. Vystřihla jsem průhledný papír do kruhu, červenou bavlnkou na něj vyšila „domečkový“ steh a položila po okraji bílého talíře. Pak přišli designéři, mluvili a jedli jsme hodiny. A oni ihned dokonale splynuli s mojí touhou mít nádobí jednoduché, ale ne chladné. Ozdobené, ale ne moc. A české. Tak je tady.
Žiju v Praze. Miluju Humpolec. Svoji novou rodinu – Marka a Davídka. A jídlo. Sním o domě se zahradou a obrovskou kuchyní. A taky o nové kuchařce.
